Jan Wolf: Církevní špitály i slavní pacienti

Hlavní město jako urbánní organizmus má podobu, jakou mu dají lidé. Aktuálně, v historii i do budoucnosti. Zdraví města odráží zdraví obyvatel, prostředí, doby. Tak i kultura ukazuje, v jakém prostředí lidé tvořili a tvoří, jak se starali o slabé a nemocné. Domácí obyvatelé a obchodníci, ghetta a náměstí, bulváry či usedlosti, hotely a sídliště. To je kadlub životů, osudů a cest, které se tu protínají a prolínají. Ptali jsme se radního Jana Wolfa:

Kultura a umění mají se zdravotnictvím, léčením nebo nemocemi víc společného, než nás obyčejně napadne. V Praze obzvlášť. Můžeme připomenout původní špitál Milosrdných bratří na pravém břehu Vltavy, dnes nemocnici Na Františku. Jen kousek vedle je Anežský klášter, kde se bratři minorité a sestry klarisky věnovaly péči o nemocné.

Církevní špitály, to ale není jen historie…

Není. Mezi nejvyhledávanější zařízení v Praze, a nejen Pražany, patří Nemocnice milosrdných sester Karla Boromejského. Osobně dlouhodobě činnost milosrdných sester podporuji, což pokládám za samozřejmost a mou osobní povinnost a poctu. Nemocnice je i významným místem společenského života. V poslední době se zaměřuje také na palčivé otázky generační – hospicovou péči u lidí, kteří došli na konec cesty, ale taky na pomoc dětem a dospívajícím, které postihla drogová závislost. Zdejší adiktologické oddělení je unikátní.

Jaké osobnosti byste zmínil?

Jako lékaře, nebo pacienty? 🙂 Obě skupiny zanechaly výrazné stopy v historii i kultuře. A rozmanité, od vědeckých, přes umělecké po stavební. Od dr. Fausta, který asi předurčil část Karlova náměstí jako sídlo nemocničních budov, přes známé osobnosti lékařské. Jména Thomayer, lékařská dynastie Čermáků, Purkyně, Vondráček, nebo třeba Pafko – mohli bychom dlouho jmenovat. A pacienti? Franz Kafka, Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Jaroslav Seifert a mnoho dalších, to jsou nejslavnější umělci i nejslavnější pacienti pražských zdravotnických zařízení. Co jméno, to příběh.

Musíme také počítat s milióny turistů a stále větším počtem občanů z jiných zemí, kteří se tu usídlují.

To jsou řekl bych dvě různé otázky, nebo spíš témata. Turisté sem jezdí obdivovat památky a kuturní statky, a jistě to má i zdravotní úskalí. Dodejme, že to bohužel někdy pojímají značně nekulturně. V tom případě mají zajištěnou standardní zdravotní péči v rámci záchranné služby, cizineckých oddělení v příadě potřeby, nebo v nestátních zařízeních. Lidé, kteří se tu usídlují nebo dlouhodobě pracují, mohou využít systému zdravotní péče stejně jako my. Máme u nás zákonem definovaných devět národnostních menšim, mají jistě nějaké oblíbené choroby a neduhy, ale v nemoci jsme si, myslím, všichni rovni a můžeme se obrátit na naše pražské lékaře. A schopnost pomoci, to je dokonce to, čemu říkáme kultura a civilizace.